Pavel Hauzner

Náš kryt, náš domov

Válku prožil malý Pavel pod německou okupací. Když nad Plzní houkaly sirény, ukrýval se s maminkou a malou sestrou — narodila se v říjnu 1944 — v protileteckém krytu nedaleko Dvořákovy ulice. Tatínek, gymnaziální profesor, musel při náletech zůstávat ve škole; nikdy nebylo jisté, jestli se rodina zase shledá. Město zažilo jedenáct náletů; cílem spojeneckých bombardérů byla především Škodovka, zbrojnice Třetí říše.

Při posledním velkém náletu na Škodovy závody v dubnu 1945 bylo sestřeleno jedenáct amerických bombardérů. Na plzeňském nebi tehdy padlo více amerických letců, než kolik lidí zahynulo na zemi — na to pan Hauzner nikdy nezapomněl a padlým letcům se chodil klanět celý život.

„Tenkrát v tom sklepu si všichni pochvalovali, jak všude voněla slivovice."

Chrousti, dědeček a jednoruký velitel

Dětství na Roudné, to byl svět klukovských part, chroustů, které s tatínkem pozorovali, a dědečka stavitele, který vnukovi vštípil úctu k řemeslu a k věcem, jež přetrvají. Ale i svět, do kterého vtrhla okupace: s partou českých kluků se pravidelně střetávali s členy Hitlerjugend.

„Vždy vyrazili českým klukům vyčinit. Pod dozorem jednorukého velitele se strhla rvačka."

Americká každodennost

Šestého května 1945 vjely do Plzně první americké jednotky. Devítiletého Pavla přitahovalo stanové městečko u borské věznice jako magnet. Vojáci byli k dětem vlídní — rozdávali jídlo, nechali je prolézt každý stan, jeep i polní kuchyni.

„Do každýho stanu jste si mohl vlézt. Každej tam měl polní lehátko. Nevyháněli nás."

A pak přišel objev, který rozhodl o celém jeho dalším životě: odpadní jáma, kam vojáci vyhazovali přečtené dopisy z domova. Na obálkách zářily barevné známky s letadly. Kluci do jámy lezli a známky si z dopisů strhávali — a Pavel Hauzner právě tam, mezi zmačkanými obálkami americké polní pošty, položil základ sbírky, která ho proslavila.